Ani my (rozuměj já a mates), absolventi téhle instituce, VŠE, která prý z poklidných gymnazistů vychovává arogantní zmrdy, jsme nezůstali nezasaženi zprávami o blížícím se konci světa. I zdálo se již, že katastrofální scénář se vyplní, a lidstvo skoná pod kopyty odborářských kobyl.

Když v tom mates v poklidném středečním odpoledni vráží do dveří:

“Slyšels to?! Bojujem!”

“Cože?”, odvětil jsem nechápavě, a pokračoval v psaní závěti.

Mates spustil: “Už není na co čekat! Není odborářům kam utíkat. Dnes večer je potřeba, v předvečer dne června šestnáctého, aby každý cestující u voje připraven byl, a pevně bok po boku stál při ochraně vlasti své. My, muži, a ženy, odkojeni poctivou prací, cestující každodenně Metrem, to dokážeme, a zaženeme Temné síly, tam kam patří! Do boje! Za svobodné Metro!!!”

“Tak jdem! Proč ne?”, souhlasil jsem, pustil pero, vyzbrojil se alespoň foťákem, a společně jsme vyrazili do nitra města pražského, kde se ve středečním šeru schylovalo k zásadní bitvě.

—

1.

Osedlali jsme matesovo motorového oře a do CD-playeru vtlačili placku plnou bojové hudby rockerů z Teplic. Podle posledních zpráv se bitva měla odehrát na Dejvickém poli, okolo hodiny půlnoční. Jelikož však bylo sotva po desáté, jali jsme se vydat ještě jinam. Obhlédnout samotný Mordor. Místo, kde ďábel spřádá své plány.

Náměstí Winstona Churchilla na kraji Žižkova v 11 večer obvykle příliš akce nenabízí. Pár pejskařů, jeden “posh” bar, příhodně pojmenovanej “Churchill” a dobře čtyřmetrovou sochu samotnýho britskýho státníka. A kromě toho, už výše zmíněný dvě budovy: VŠE a DŮM ODBOROVÝCH SVAZŮ. Přijíždíme na náměstí v očekávání, že v druhý jmenovaný budově se budou dnes, v předvečer stávky šikovat armády protestantů, anarchistů, nespokojených farmářů, zhrzených železničářů, nerozhodnejch doktorů a další podobná směska. Jaký bylo naše překvapení, když Dům odborových svazů (DOS) při našem příjezdu vypadal asi takhle:

Nikde ani živáčka. Jen sekretářka v jediném blikajícím okně zaplavovala česká média tiskovými zprávami o monstrózních blokádách dne následujícího. I zvenčí budovy byla tato akce poctivě promována, ale po davech zemědělců jako by se černozem slehla.

Je nabíledni, že jsme nelenili, a vydali se po stopách parazita dál, do ulic noční Prahy.

—

2.

I nelenili jsme, a přesunuli se na kulaťák, do stejnojmenného baru, na bírsona. Ten nemá v příběhu pražádnou roli, slouží pouze jako chutná výplň, přesuneme se tedy v čase dále.

Když se blížila hodina “H”, vyrazili jsme směr Můstek vstříc plánovanému setkání. Podle Facebooku měla být naše armáda stávkujících cestujících cca 800-členná. Jaké bylo naše překvapení, když 10 minut před plánovaným srazem jsme byli na peroně největší skupinkou my dva, já a mates.

Za chvíli se srotila banda novinářů, TV reportérů, a nakonec i cca 200 bláznů do naší stávkující armády, jeden sud piva, a karton červeného vína.

Akce mohla vypuknout!

Po lehčích koordinačních potížích jsme společně nastoupili na Můstku do posledního metra. Metro se rozjelo. Staroměstská. Sud byl naražen. Malostranská. Pivo teklo proudem. Hradčanská. Novináři plnili zápisníky, anarchisti kelímkáče, a punkeři dutinky cigaret řezaným tabákem. Jsme tady.

Dejvická.

—

3.

Příjezd na stanici. POLICIE. Davy lidí.

Brácho, v životě jsi neviděl tolik lidí na peroně metra, natožpak v půl jedné v noci na konečné linky A. Mediální zásah: fatální. Cestující vs. odboráři 1:0. Bitva byla vyhrána, válka však nekončí.

Dál ať už promluví obrázky, a odkazy z médií:

• Stávka začala happeningem cestujících na stanici metra Dejvická
• Stovky lidí protestovaly ve stanici Dejvická proti stávce
• Protest proti stávce v dopravě ve stanici metro Dejvická

Představ si kolik informací ve formě rádiových vln lítá vzduchem kolem nás. Po celým světě. Právě teď. A jen tak to nepřestane.

AM, FM, SV, DV, rádia na velmi krátkých vlnách, televizní kanály, CB rádio, vysílačky, mobily, bezdrátový telefony, satelitní telefony, mikrovlnné přenosy, faxy, pagery, wifi sítě, taxíky, policajti, hasiči, nemocnice, telemetrika, navigace, radary, armádní vysílače, finanční data, právní data, lékařský údaje, média, atd. atd. atd. Miliardy a milióny, tisíce a stovky malých kousků informací, který bez přestání lítaj vzduchem. Divoká představa. Vzduch okolo nás je v jednom kole.

A teď si představ: před 100 lety tady nic z toho nebylo. Bylo úplný ticho?

_____

In memory of G.C.

- kvůli školní důtce

- kvůli alkoholu

- kvůli prozrazeným pornofotkám

Minulej tejden vypadlo na céčku na chvíli metro. Vydal jsem se pěšky z Vyšehradu na ípák. Došlo mi, že jdu přesně ve stopách těch, co si tuhle cestu vybrali za svoji poslední, a uprostřed mostu tak rozhodli o svým životním osudu. Celkem prej na tomhle místě už skončilo život víc než 300 lidí. Ze všech kast. Patnáctiletá školačka ze spořádaný rodiny, i mladej syn Dalibora Jandy. Mezi místníma se dokonce traduje historka o taxikáři, co skončil před pražským soudem: “Jel jsem po Nuseláku. Chodec zamával, tak zastavim, a von, že chce co nejrychlejc hodit do Nuslí. A tak jsem se octnul tady…”

P.S.: Vzpomeň si na osudy těch lidí, až příště povedeš svoji káru kolem… kdyby měl na Nuseláku křížek každej skokan, byl by to jeden z největších hřbitovů v Praze.

Malej a velkej

Pes se dá sehnat v různejch velikostech. Existuje spousta malejch psíků a mrtě velkejch psů. A když říkám velkejch, myslim KUREVSKY VELKEJCH, OBROVSKEJCH PSŮ. Některý lidi maj psy, co vypadaj větší než dobytek. Na ty si dávej dobrýho bacha.

“Co to kurva bylo?”

“Tohle je můj pes.”

“Kurva, chlape, myslel jsem že přišlo zatmění Slunce.”

“To je Ťapka. Je to velký aljašský hrubosrstý vlkodav. Řekni “haf”, Ťapko. Hej, hej! Ťapko! Pust toho chlapa! Zlobivej pes!!”

Malý psi jsou jiný. Malý psi kmitaj nohama a skáčou kolem dokola. Maj neskutečně tenký nohy. Zkus to, na pocit je to jako by pod tou jejich kůží byly jenom špejle.

Občas tě překvapěj, jak vysoko uměj vyskočit. Některý z nich dokážou z podlahy vyskočit rovnou na tvůj gauč.

/hop/

“Ty vole, takovej džamp! To chci vidět ještě.”

Dáš ho zpátky na podlahu.

/hop/

“Sakra, to se mně snad zdá. Tak poď, ještě jednou.”

Zpátky na zem.

/hop/

A nechám ho pěkně skákat a skákat, znova a znova, dokud se pěkně neunaví. A pak už na ten gauč nevyskočí. No, ještě to párkrát zkusí, co kdyby náhodou. Ale zřítí se zpátky na podlahu. Až potom se pěkně v klidu rozhodnu – že ho na pohovce chci – a sám ho tam zvednu. Rozhodnutí je čistě na mně, já kupuju psí žrádlo.

.

Čiko zklamal

Kromě toho, pokud psovi dovolíš bejt na posteli, dřív nebo pozděj’ můžeš očekávat nepříjemnej incident. Během romantickýho večera donutí hafan jednoho z lidských tvorů v posteli k následující otázce:

“Zlato, ty sis prdla?”

“Já ne. Myslela jsem, žes to byl ty.”

“Já??? Ne. Fuj!!! To ani není moje vůně. Říkal jsem o teorii čtyř prdů. Po gambáči, po plzni, po brokolici a po zkaženym jogurtu. A říkám ti, tohle není ani jeden z nich.”

/ oba čuchaj /

“Počkej, počkej… Mám to! Ten pes si prdnul!! Čiko si prdnul! Čikouši, proč sis prdnul? No podívej se na něj. Podivej, jak se provinile kouká. Čikoune, ty to víš, že sis prdnul. A já to vim taky. Viděl jsem tě. Cože, zlato? No fakt. Viděl. Otevřela se mu prdýlka. Myslel jsem, že to nic neznamená. Netušil jsem, že nám vyhlásil chemickou válku.”

.

(pokračování příště)

_____

In memory of G.C.

More info to be published soon at the event page.

Highlights from Tiesto @ SaSaZu, Prague 19 / 09 / 2010

Finally, the story begins! I wake up at 5 a.m. in the morning, finish packing and manage to get a neat haircut at the hairdresser’s. Better do it now, for a Czech price. We’re driving from my hometown to Prague airport. In the departure hall I meet Jozef, a Slovak guy, who has never been on a plane flight before. Nice to meet someone more nervous than me. We chat all the way from Prague through Munich and over the ocean, wondering how warm will be the American welcome. We land in the “Big Apple“, JFK Airport.

Jozef’s welcome unfortunately didn’t work out very well, after the airport security discovered few apples in his onboard backpack. He was forced to voluntarily hand the fruits over to the uniformed personnel, knowing he would have nothing to eat until we find the first McDonald’s.

We collect the luggage, and leave the terminal. Finally – we’re in New York!

After one-hour subway ride and getting to Manhattan, it’s time to check-in at the hotel, where Nikola Tesla lived the last 10 years of his career. Well deserved shower time (after all day in the plane, yeah). And in the evening? A NYC must-see: the astonishing Times Square.

Day #2 (14.6.)

Breakfast, lunch and dinner at a fastfood place today. Sick! Is this what they all the American cuisine? At least Jozef won us a free burger, that was lovely We wake up at 8.15 in the morning to visit “Orientation” – an event where they tell foreign students to “always listen to your american boss” and you also get to apply for your SSN after waiting good 2 hours in a line.

After forementioned lunch (big mac + fries, yeah, baby) I, Jozef, and a couple more Slovak friends from the Orientation decide to visit the Downtown – World Trade Center site, Wall Street and the Battery Park. I am spending first big dollars – $10 for a boat ride to the Statue of Liberty. Evening plan: Rockefeller Center (yeah, the Home Alone building). On the way back to the hotel a random American guy stops us on the street:

“You guys look like tourists! Where are you from?”

So we tell him about our home country. And explain that Czechoslovakia is no more.

“Wow! Have you already seen the Grand Central? You definitely need to go there…”, states the random friendly stranger, walks away and leaves us standing suprised in the streets of New York….

.

the day of departure. big day for me, big day for the czech republic.

new york, new york!

wall street businessman at lunch break

times square

jozef considering his future career

.

(to be continued)

Za všechno může čas

Pes nechápe princip času. Je jako malý děcko, který nerozezná rozdíl mezi osmou večer a minulou středou. Jedinej časovej úsek, kterýmu pes rozumí, je “nafurt”. A přesně tak dlouho si pes myslí, že bude všechno trvat.

Už jsi někdy drbal psa za uchem? Náš pes to naprosto miluje:

“Ojojoj, ojojoj! Mmmm, jooo, joooo! Páníček mě drbe za uchem! Tohle prostě můžu. Ojojoj, ojojoj! To je paráda!”

A ty drbeš, a drbeš, a jemu se to líbí, a obdivně na tebe kouká, oči má navrch hlavy, a pak ty …. zničehonic přestaneš. A on se na tebe podívá, jako bys byl nějakej nemocnej úchyl, co se právě vysekal z kriminálu. Je jednoduše zklamanej.

Myslel si, že to drbání vydrží “nafurt”…

.

.

Sám doma

Nejhorší to je, když jdeš ven, a musíš hafana nechat doma. Myslí si, že odcházíš “nafurt”. Že už se nikdy nevrátíš. Nikdy. Teda aspoň podle mě si to musí myslet, protože proč by se jinak choval, tak jak se chová, když přijdeš domů? Celej hyperaktivní a nabuzenej dělá kolečka a skáče do vzduchu, jako by právě spolykal půl kila metamfetaminu:

“Ojojoj-jojoj-jojoj!! Myslel-jsem-že-už-nikdy-nepřijdeš-myslel-jsem-že-už-nikdy-nepřijdeš-myslel-jsem-že-už-nikdy-nepřijdeš-myslel-jsem-že-už-nikdy-nepřijdeš!!! Bál jsem se. Byl jsem smutnej. Osamělej. Vystrašenej a osamělej. Nevěděl jsem, co dělat. Byl jsem tady úplně sám. Myslel jsem, že už nikdy nebudu jíst. Neumím si připravit jídlo. Jsem pes. Nedokážu vařit. Nedokážu nic. Nedokážu ani zacházet s otvírákem na konzervy. Jak to sakra děláš, ty díry do tý plechovky? Nemůžu to pochopit. Dej mi jídlo. Dej mi pusu. Dej mi pac. Tady máš tlapu. Mám přinýst balónek? Přinesu, hned. Jen už mě neopouštěj! Nikam nechoď! Slyšíš, nechoď! Přísahám, už nikdy nebudu čůrat v baráku! Už nikdy nikde nebudu čůrat! Jen už mně tady nenechávej!”

A je úplně jedno, jak dlouho jsi byl pryč. Do tohohle naspeedovanýho stavu pes dostane, i když sis doma jenom zapomněl rukavice a vrátil ses za pár vteřin.

“Ojojojojojoj! Myslel-jsem-že-už-nikdy-nepřijdeš! Už mám hlad. Zase. Jen co jsi odešel, dostal jsem hlad. Jen co zaklaply dveře. Chtěl jsem sníst kocoura. Nemoh’ sem ho najít. Kde je sakra ten kocour? Co jsi s ním proved, tys ho schoval?”

“Armine, přestaň! Uklidni se! Byl jsem pryč jenom pár sekund!”

Opravdu jim chybíš. A oni opravdu nechápou princip času.

.

(pokračování příště)

_____

In memory of G.C.

Canis lupus. Psi. Psi nemaj žádný priority nebo denní režim. Málokdy potkáš psa s náramkovejma hodinkama. Většinu věcí, který psi dělaj, budou dělat kdykoli a kdekoli. Až na věci, který jim výslovně zakážeš, aby nedělali:

“Armine! To už víckrát nedělej. Ještě jednou, a dostaneš přes tlamu, žes to nežral!”

Jo, tyhle lehký náznaky uměj psi naštěstí pochopit.

Ale většinu času je psovi naprosto ukradený, co dělá. Prostě dělá, co mu zrovna přijde jako další na mysl. On sám možná ani neví jestli mu na tu mysl něco přijde,  ale i tak vždycky něco vymyslí.

Dokonce občas dělá za sebou dvě věci, který za sebe vůbec nejdou. Už jsi někdy viděl psa, kterej si to kráčí skrz pokoj, očividně někam míří, a najednou se zastaví, a hryže si asi tak osm minut ocas? Jako by to bylo přesně to, co chtěl dělat? A pak, když je hotovej se žvejkáním svýho ocasu, tak zapomene kam v první řadě šel a jen tak se rozhlíží kolem, totálně zmatenej.

“Hmm, kam jsem to šel? Sakra, zapomněl jsem. Určitě něco důležitýho. No, myslím, že si na chvíli lehnu tady pod tu židli. Hele, no tady se dobře leží. Budu sem muset chodit ležet častěj’.”

Neví nic, a je mu to buřt.

.

Odpolední svačinka

Jak jsem řekl, pes bude dělat kdykoli cokoli. Může tě i pěkně ztrapnit ve společnosti.

Máš třeba doma návštěvu; pár lidí, co ještě tak neznáš; lidí, na který chceš udělat dojem. Třeba si chceš od jednoho z těch pacholků půjčit prachy.

A tak tyhle lidi posadíš do obýváku, na stůl dáš nějaký čipsy, buráky, jednohubky nebo dokonce přichystals sejrový prkýnko. Všichni spokojeně jedí a tlachaj, a ten tvůj pes si leží v poklidu na zemi v obýváku, před očima všech ostatních.

A z ničeho nic vidíš, že zatímco ses otočil pro další chlebíčky, tvůj pes … si začal … lízat kulky! A poctivě!  Velký, dlouhý, láskyplný tahy jazykem, před očima všech ostatních. A nikdo neřekne ani slovo.

Nezapomeň, právě se odehrává pompézní show: nahé, žijící stvoření vykonává lehce upravenou formu orálního sexu v přítomnosti cizích osob. Nejen, že to je pompézní číslo, ale taky obtížně proveditelný. Jen si to sám zkus.

I přes jedinečnost okamžiku o něm nepadne v obýváku ani slovo. A když už někdo něco prohodí, je to většinou jen krotká poznámka.

“Podívej se. Není roztomilej? Jak se pěkně umývá.”

“Ne, Kláro, to není mytí. To je lízání kulek. Jestli je tohle mytí, tak mi přijde pořádně divný. Už se víc než hodinu myje na jednom a tom samým místě.”

Potom pes přiběhne, vyskočí na gauč, a začne návštěvě lízat obličej.

“Ale ne! Ne, Bruno! Dolů! Dolů, Bruno! Hodnej pejsek!”, uklidníš během půl minuty konečně svýho hafana.

“Ale, z toho si nic nedělejte. Věděli jste, že psi mají nejčistší jazyk ze všech zvířat?“, zahraje to do autu návštěva.

Pak už jen sladce kontruješ: “Ehm, no. Já tedy nejsem žádný chemik, Kláro. Jen soudím jinak podle jeho poslední činnosti. Pamatuješ? Právě doleštil svoje kulky.”

.

(pokračování příště)

_____

In memory of G.C.

“Volby. To je základ demokracie.”, učila nás onehdá na gymnáziu madam Břízová. My jsme však nedávali pozor, a hodiny společenských věd úspěšně sabotovali. Tu psaním dopisů rychleji dospívajícím spolužačkám,  jindy chytře schovaným bravíčkem pod lavicí, a občas dokonce hazardním hraním pokeru, při kterým padesátníky měnily majitele rychleji, než kupony při privatizaci. Volby nás v patnácti prostě nebraly. Mýlit se je prej lidský.

- 10 let poté, během roku 2010

Zvoní mobil.

“Počítáš s těma volbama, Dane? Budeš v komisi.”, vypráví dívčí hlas na druhym konci sluchátka.

Dan rozespale odpoví: “Jo, jo..”. Dan položí mobil, Dan zapíše rychle heslo “volby” do diáře, a Dan pokračuje v dospávání párty předchozího dne.

- další 3 týdny poté, 15.10.2010

“Tý vole, demokracie…”, říkám si v pátek 15.října 2010, v 7:10 ráno. Kvůli volbám vstávám o pár hodin dřív, než je normálně zvykem. Sbalit se, vykopat se rozespalou Prahou na zrekonstruovanej hlavák, a posadit se do 30-let śtarýho vagonu ČD – to nejsou věci, který by člověk dělal s láskou. Obzvlášt když bude příští dva dny sedět v komisi s příjemnejma, ale postaršíma dámama.

Volební komisař je vlastně děsně nevděčná funkce. Dva dny sedíš na dřevěný židličce (jo, ta kterou znáš určitě ze základky) a kontroluješ občanky. Občanky a občany. Většina z nich už má v patách černou postavu s kosou. Rudejm od rána narůstaj preference. Členky volební komise, nominované za KSČM a socdem, si mnou ruce.

Pak však odbije patnáctá hodina. Svět se mění. Karta se obrací. Do volební místnosti přichází pracující lid. Úředníci, doktoři, zkrachovalí podnikatelé, hokynář z hlavní ulice, samotní politici a čas od času se i nějaký ten student objeví. Čas příjemně ubíhá, hlasovací urna se plní lístky, a v deset večer zapečetíš místnost úřední páskou, a vyrazíš do víru města vstříc náruči svého oblíbenému baru.

- druhý den voleb, 16.10.2010

Dosbíráš hlasy opozdilců, vysedíš dalších 6 hodin na dřevěný židličce, která je dělaná pro metrový děti, a na závěr akčního víkendu ručně sečteš tisícovky křížků na volebních lístcích. Vracím se k první větě článku: Břízová měla pravdu, demokracie není prdel.

Po třech hodinách sčítání a několika nervydrásajících hádkách mezi mladšími a starčleny komise jsou data konečně nacvakaný v systému, a naše práce  končí. Nezbývá než se rozloučit, s jedinejma dvěma členkama komise pod 50 let se domluvit na drink, podepsat protokol, a finito. Pravice vítězí, je dobojováno.

Tak zase někdy u voleb!