Povím Vám neobvyklý příběh. To, co se dočtete na dalších řádcích, se opravdu stalo. Nebo ne?

I. ÚVOD

Byla mi vším.

Když jsem přijel na německý venkov, za zkušenostmi, a za prací, nikoho jsem zde neznal. Byla to de facto cesta do neznáma. Jediným světlým bodem ve tmě byl fakt, že mne má v den příjezdu vyzvednout na nádraží chlápek, který mne ubytuje, a druhý den zavede do práce.

Je pondělí. Začátek prázdnin. Motorový vlak společnosti NordWestBahn si razí cestu krajinou mezi lány vzrůstajícího ovsa. Cesta z Brém do cílové stanice trvá přesně 90 minut. Dívám se na hodinky. “Je 14.45, za pět minut bychom tam meli být,” opakuju si v duchu, “hlavně nevystoupit v jiný zastávce. To by byl průser.”

Vystoupil jsem správně. Okolo sebe vidím řady jedno- a dvou-patrových domků s neskutečně upravenými zahradami. Německý venkov. Na peroně stojí tři lidi. Já, postarší stařenka s nákupní taškou “ALDI”, a asi 40-letý chlápek vysokého vzrůstu. C je správně. Chlápek mi vyráží naproti. Ružové triko mu ubírá na věku, a zblízka poznávám, že mu pravděpodobne už táhne na padesát. “Hallo, ich bin Herr Kalt,” představuje se.

Dorazil jsem na místo.

Byla mi vším.

Nasedáme do jeho VW. Po asi deseti minutách vystupujeme uprostřed jakési vesnice. Ničím od ostatních nevyniká: upravené domy, malý kostel na návsi, a autobusová zastávka, kde zastavuje autobus 1x denně. Jdeme přes ulici k domu, který se stane mým domovem.

II. SEZNÁMENÍ

“V přízemí je hospoda, ale v prvním patře ti bude patřit pokoj číslo 9,” vysvětluje Kalt. Vynášíme moje poctivě sbalené kufry do patra. “Pojď za mnou,” prohlásí najednou chlápek. Vyšli jsme na zahradu za dům.

A pak to přišlo. Poprvé jsme se uviděli. Nebyla nejmladší, to ne. Každopádně svůj lesk taky zatím neztratila. Dopadalo na ni odpolední slunce, a já si ji mohl pořádně prohlédnout. Nešlo z ní otrhnout zrak.

“Vypadá dobře,” říkám německy panu Kaltovi.

“Potřebuje trošku promazat,” odvětil, “neměl jsem na ni poslední dobou moc času.”

“S radostí.”

Moje první německá kamarádka. Trávíme spolu celý večer. Nechci nic uspěchat. Radši si ji pořádně prohlídnu, než to s ní pořádně rozjedu. Stříbná barva ji opravdu sluší. A ty tvary. Hned první večer si oba trošku nakapem do strojku, oběma nám to prospěje. Mezitím se seznamujem oba s ostatníma, kteří v domě bydlí. Další Češi, a Slováci. “Prima parta se tu sešla,” říkám si před spaním. Přitom však nemůžu zapomenout na svou novou kamarádku.

III. ZA DVEŘMI JE PŘEKVAPENÍ

Druhý den se mi těžce probouzí. Přeci jen, po cestování den předtím, a následné seznamovací párty téže noci, je tělo pořádně zbičované. Protahuju se, a okolo desáté konečně vyrážím ven. Otevírám dveře od domu. A tam stojí ona. Kamarádka ze včera. Čeká na mne před domem. Neuvěřitelný.

Musím si ji znova prohlídnout. Nevím, jak jí oslovit. Škoda, že nemluvíme stejným jazykem. Na těle má výrazný nápis “LEGEND”. Nakonec se rozhoduju: “Budu Ti říkat Legenda. Nebo spíš [Ležend], pěkně stylově, anglicky.”

Beru Legendu na cestu okolo vesnice. Zjišťujeme, že máme společný zájmy. Cestování, rychlou jízdu, toulky. Navíc oba fandíme Dynamu. Jaká to náhoda. Ideální pár.

IV. NEJISTOTA

V 15.00 se mám hlásit v práci. Cestu tam neznám, ale naštěstí jsem se včera seznámil s Piotrem, Slovákem ,původem z Levoče. Vyprávím mu u oběda o svojí Legend.

“Pojedu s tebou,” říká mi u oběda Piotr. “Tady se snadno ztratíš, ty pole jsou jedno jako druhý. Navíc ten proklatej kopec. Jestli pojedeš s Legend, radši na tebe dohlídnu. Ta holka by se ti tam mohla splašit.”

“Ale Legend už má svůj věk, není to žádná fajnovka. Určitě ví, jak na věc,” oponuju.

Na Piotrově tváři se zračí jistý neklid. “Dobře, jak myslíš. Klidně si Legendu vezmi. Ale radši na tebe dohlídnu.”

Myslím, že na hodinách bylo 14.30, když jsme vyrazili na cestu. Já, Legend, Piotr a jeho bicykl.

V. PRVNÍ CESTA

Piotr po cestě vypravuje: “Jsem tady už třetí den. Práce je slušná, to mi věř. A dobře tě zaplatěj. Ale ta cesta, těch pět kiláků do kšeftu, to je, kamaráde, martyrium.”

“Co je na tom tak strašnýho?”

“Ále, to víš. Musíš si vybrat s kým do práce pojedeš. Je to přece jen pěknej kus cesty. A navíc ten děsnej kopec po cestě. Jsme rádi, že jsme s ostatníma přijeli dřív. Aspoň jsme si mohli rozebrat slušný holky. Divím se ti, brácho, že se taháš s tou tvojí ‘Ležendou’”.

To si dovolil dost. Navážet se mi do Legendy! “Tak hele, Piotr. Jsem s ní druhej den, a zatím nám to spolu jede jako po másle. Občas nám to dokonce i klape. Dneska se mnou jede na první den do práce. Která jiná holka by to pro mně udělala?”

“Oukej, kámo. Věříš ji, to je dobře. Tak uvidíme. Ale teď už dávej bacha, před náma je kopec…”

Podíval jsem se před sebe. Mezi okolními rovinami se cesta překvapivě začla zvedat do táhlýho kopce, kterej končil v nedohlednu. “Tak pojď, Legend, teď je tvůj čas dokázat, co v tobě je.” Opatrně jsme se do toho s Legend opřeli. Trošku nám to skřípalo, občas to pode mnou vrzlo. Ale jinak jsme fungovali jako perfektní pár. Sladěnými pohyby jsme se kousek po kousku dostávali k vrcholu.

“Už budem, holka.”

A skutečně. Za necelejch 5 minut jsme byli oba na vrcholu. Vyčerpaní, ale opojení slastí prvního společného úspěchu. Poté, co jsem se probral z extáze, se za mnou opět objevil Piotr.

“Šlape vám to dobře, hej?”

“To teda. Nevím, kdy naposled jsem se naposled takhle vyřádil,” odvětím s lišáckým úsměvem na tváři.

“Tak zas rychle prober, a pojedem. Ještě nejsme u konce.”

VI. ROZUZLENÍ V PŘÍKOPĚ

Oba jsme se ještě dvě minuty kochali výhledem na okolí, a pak jsme vyrazili dál na cestu. Silnice pokračovala asi sto metrů po rovince, a pak se stáčela dolů do vesnice. Konečně se taky trochu svezem. S Legend jsme se pořádně rozjeli.

“Brzdi, chlape, nesmíš na ni tak rychle!” slyším Piotra, kterému několik metrů za mnou rychlá jízda proháněla kadeře. A měl pravdu.

Šlo to s náma rychle z kopce. Legend neposlouchala ani na slovo. Nebyl jediný způsob, jak ji zastavit. Rozjela se jako divá.

Skončili jsme po pár metrech v křoví u silnice.

Já, Legend, a dvě šlapky.

Byla mi vším.
Moje Legend.