Osudový pátek, osudové 11.září. Ne, vážně nejde o čin pár Arabů za velkou louží. Jsme tady, dneska, v přítomnosti. Ačkoliv hodiny na stěně ukazují teprve hodinu po poledni, dnešní den už teď může zajistit několik zvratů v mém životě. Mám rád takovýhle období, kdy se každej den něco děje, a nikdy nevíš, jaká příležitost na tebe za rohem čeká.

Ale pěkně popořadě. Předchozí dva týdny jsem strávil ve svým rodným městě. Byla to změna, po příjezdu z Německa. Žádná němčina, žádný divoký párty. Na druhou stranu tě čeká doma teplá večeře, a to taky není k zahození :-) Tyhle týdny se nesly v rytmu setkávání se se starejma kamarádama, který člověk od střední neviděl. Vynikající byl návrat na zimák, kde jsem po dvou letech opět vyrazil mezi “hárdkór” fanoušky do kotle. Dominátor sice vítězství nevychytal, ale i tak byla pořádná legrace, jako za starejch časů:

  • - “No nekecej, co ty tady děláš?” (asi 50x ten večer)
  • - “Pivo a párek, dáme?” 
  • - “Jó, Hašan, tohle v en-ejč-el, neuvidíš, Amíku…”
  • - “Dědeček, dědeček…!!” (pokřik na navrátilce v naší brance)

Co dodat, cejtíš se, jako když ti je znova šestnáct. :-) Výbornej tejden završil čtvrteční tenisovej mač s dejvem. Tomu se povedlo za mrzký peníz sehnat kurt v jedný vesnici za městem. Tenisový centra? O ničem! Z vedlejšího kurtu pořád přelítávaj míčky, a koho by bavilo postý poslouchat toho uhekanýho strejce na kurtu číslo 3. Zato tady, to byla paráda! Jedinej kurt, mezi poli a potokem. Výsledek: třikrát 0:6, ostuda! Mám co dohánět! Ale ten klid, a pohoda na kurtech, kdy na tebe praží sluníčko, a kolem tebe jen ty, antuka a soupeř, to je k nezaplacení.

Dnes, 11.září, ráno jsem měl v plánu vyrazit do Prahy. Jednak kvůli sobotnímu běhu. A druhak vyřídit pár schůzek ve městě, kvůli škole a práci. Jenže, ouha! Ráno se vzbudím v šest, zmrzlej jak motyka, a pot na čele. “Kurva, nachlazení, jen to ne!”, říkám si. Vyřčené se stalo skutkem. Teploměr potvrdil zvýšenou teplotu, a já se cestou na vlak do Prahy stavil v lékárně pro Coldrex. Zatímco všichni na nástupišti čekali v košilích, já mrznul v košili, mikině a v kabátu. Zatraceně, zrovna dneska! Den před závodem! To však ještě nemělo být všechno.

Zatímco čekám na vlak, mihne se po nástupišti mladá slečna. Známá tvář. Je to “femme fatale”, holka, kterou mi někdy ve čtrnácti přinesl sám osud. Zatím asi nechápeš, co mám na mysli. Zatímco ostatní holky přicházely, a odcházely, tahle zůstala. Svůdná a okouzlující. Dokázala tě lapit do křídel touhy na první pohled. Holka, která na tebe působí, že potřebuje ochranu. Což je samozřejmě jen iluze. Ačkoliv jsme se dlouho neviděli, zjevila se zase dnes. Kámo, co ti budu povídat, stál jsem tam na tom nástupišti zničenej, zpocenej, neměl jsem ani pomyšlení, abych za ní šel a dal se do hovoru.:-) I tak, mi v ten moment, došlo spoustu věcí. Nemá cenu na nikom moc ulítávat, a nebo se přehnaně fixovat. Svoboda je to nejdůležitější, co máš. A s tou myšlenkou jsem nastoupil do vlaku…

… kde jsem pořádně vytuhnul. Probudím se za dvacet minut, když vlak skákal po nějaký výhybce za Přeloučí. Začlo mi to všechno docházet. Vzpomenu si na “Právničku”, o který jsem už na tomhle blogu několikrát psal. Naposled tady. Sedím v tom vlaku, a říkám si: “Chceš ji, tak ji napiš. Nevím, co řešíš.”  A tak se taky stalo. Následuje lehká sms konverzace o její nadcházející zkoušce.

Mezitím jsem dorazil do Prahy. Z nádraží rovnou do kanceláře kamaráda, kterej mi nabídl zajímavej job. Byl jsem překvapenej, během 10 minut byla nabídka na stole. A né nepěkná. Uvidíme, víc informací bude určitě během příštího týdne. 

Vyrážím z toho kanclu na Praze 1 do školy. Je potřeba zařídit uznání předmětů ze Švédska, a sehnat potvrzení o studiu. Neskutečná byrokracie, chlape. Nevěřil bys tomu, kolik lejster je kvůli tomu potřeba vyplnit. Navíc mně není vůbec dobře, a oběd ve školní menze na náladě vůbec nepřidal. Píšu “Právničce”, jestli nemá doma místo, abych se tam dal do kupy před zítřejším závodem. Tady ve škole si neuděláš ani zasranej coldrex. Není kde. Odpověd přišla za okamžik. Nemá. “Dnes nebudu spát doma, víš.” Koukám na tu zprávu asi pětkrát. Říkám ti, to, kámo, upřímně. Jindy bych se po přečtený týhle zprávy cejtil jako pořádnej loser. Bačkora. Představivost by běžela na nejvyšší stupeň. Ale dneska ne. Pod vlivem setkání s ”femme fatale” si férově říkám, že je to její vina. Je to škoda. Ale v životě máš jen jedinej úkol: nenechat se omotat kolem prstu, a dál jít za svými sny.

——-

Sedím ve škole, dopisuju tenhle článek. Ještě nevím, kde dneska přespím. Moje zmrzlý ruce by z džusu vykouzlily ledovou tříšť. Ještě 8 hodin z dnešního dne, co ještě osudný 11.září přinese?