Píše se rok 2053. Letošní léto bylo i přes odborníky zvěstované globální ochlazení překvapivě teplé.

Na zahradě před postarším domem v malebné české vísce vesele skotačí hlouček dětí. Hrají si na schovávanou. Ano, na schovku, ta stará hra, která se předává po staletí z generace na generaci. Vydržela tak dlouho, možná proto, že k ní nepotřebuješ vůbec nic. Žádný míč, lano, síť. Stačí ti jakýkoliv strom jako pikola, a hraješ. A pravidla schovky – ty zná přece každý!

Je pozdní odpoledne, slunce na obloze už se kloní k lesu. Děti budou muset za chvíli k večeři. Ale rodiče je zatím nevolají. “Tak ještě jednu hru!”, zavelí Nikola, která je z celé party nejstarší, a ostatní děti ji poslouchají takřka na slovo. Vždyť v září půjde už do páté třídy! “Počítám, do třiceti!”, ohlásí Nikola, otočí se ke zdi a spustí: “JEDEN, dva, tři …”

Děti se rozprchly do všech stran. Vždyť je to poslední hra! Poslední šance vyhrát! Většina dětí zamířila do přístřešku vedoucího ke sklepu, kde se dalo výborně schovat mezi starodávným harampádím. Další mrňata vyrazila úprkem do osvědčené skrýše v koutě zahrady, mezi vzrostlé roští maliníku. Jen David s Petrou, děti od sousedů bydlících v jednopatrovém domku přes ulici, volily jinak. Rodiče nikde, ostatní děti se nedívaly, a tak Davidovi blesklo hlavou … “Stará půda!” … podíval se na Petru. Ta by svého staršího bráchu následovala i do pekel. Vždycky jí šel příkladem, a zastával se jí mezi kamarády.  I když to nikdy nikomu neřekla, byla Petra za svého bratra – ochránce v duchu vděčná.

“Pojď za mnou, mám nápad!”, zavelel David.

Na staré půdě nad garáží děti nikdy nebyly. Bylo tam neustále zamčeno. Nikdo nevěděl proč. Nikola, která v domě bydlela, vyprávěla ráda dětem o půdě tajemné legendy. Kdo nahoru vstoupí, bez svolení pána domu, propadne se prý až do pekel. Co je na tom pravdy, David netušil. Ale tentokrát měl štěstí. U zámku dveří na půdu se houpal svazek klíčů …

David vyrazil ke starým dřeveným dveřím, s Petrou v jeho patách. Zkusil otočit klíčem. Bylo odemčeno. Zabral nesměle za kovovou kliku, dveře se se zlověstným skřípotem otevřely a před dvojicí se otevřelo temné schodiště vedoucí někam nahoru. Půda. Vyšplhali se  opatrně nahoru po napůl ztrouchnivělých schodech. Podkrovní místnost zachraňoval od úplné tmy jen proužek světla, který vrhalo jediné okénko na uzší straně domu. David s Petrou kolem sebe viděli tuny starého harampání. Starý nábytek, kusy oblečení a úplně vzadu dokonce nějaké porcelánové cetky. Věci musely mít stoprocentně ohromnou sběratelskou hodnotu; to si však děti neuvědomovaly.

(pokračování příště)