V pondělí po jedenácté dopoledne naše letadlo spolehlivě dosedlo na ranvej a já se tak po 4,5 měsících opět ocitl ve vlasti české. V Praze bylo slunečno, letušky ČSA byly milé a cesta z Ruzyně do rodných Pardubic proběhla až nečekaně rychle. A tak jediné překvapení byl teplotní skok z vyhřátého Coatesvillu, kde i v říjnu mají 25°C do českého podzimu s vlezlými ranními mrazíky. 
Rozhodl jsem se napsat tenhle článek, abych uzavřel sérii spotů věnovanou létu v USA. Někteří z vás se mě ptají, jak za mořem bylo a co tam bylo pěkného. Kupodivu nikdo se vás po návratu z cest nikdy nezeptá, co stálo v cizině za starou bačkoru 
Ale pokusím se odpovědět na obojí. Jaké tedy byly uplynulé léto?
A) Práce. Zpočátku to vypadalo na katastrofu. Představte si, že přijedete do USA a jediné zaměstnání, které máte jisté je práce v supermarketu za $8.10/hod. Pro představu to je pozice, na kterou v USA dosáhne kdejaký černoch, a nemusí k tomu mít ani střední školu. Studenti z Evropy jsou vůbec v USA bráni jako pomocná pracovní síla a leckde jim jsou ochotni nabídnout jen okolo šest dolarů na hodinu, což je state minimum wage. Poznal jsem však spoustu Rusů a Kazachů, kteří jsou i s tímhle spokojeni a celé dny za to umývají nádobí. Klidně i 16 hodin denně.
Nakonec se na mě však usmálo štěstí, a pěkně jsem to popsal už v článkem v létě. Podařilo se mi zabít dvě mouchy jednou ranou. V Bentley Systems mi nabídli nejen slušnou pozici, ale i nějakých ~250 Kč/hodinu. Dobrá věc je, že přesčasy a svátky se v USA proplácejí násobeny koeficientem 1,5 - a tak třeba na Independence Day nejste vůbec v práci a přitom dostanete plný plat za 8 hodin a ještě polovinu k tomu
I v USA znají byrokracii. Požádal jsem o klávesnici k laptopu, jelikož po mě v Bentley chtěli přepisovat nějaké texty. Company request musel být schválen třemi managery. Dorazila až za týden a to stála jen 15 babek
Navíc mi v Bentley nabídli stáž i na příští rok. Mám si prý vybrat mezi USA a Holandskem. Nejdřív chtěli, abych se rozhodl hned - firmy v USA si často studenty podchytí už během studií. Vysvětlil jsem jim, že si to budu potřebovat rozmyslet. Naštěstí to v Bentley pochopili. Musel jsem ale slíbit panu Bentleymu, že s ním zůstanu v kontaktu Celkově tuhle zkušenost hodnotím vysoce pozitivně.
B) Zábava. Vloni a předloni jsme v USA dělali hodně akcí. Pracoval jsem v Put-in-Bay v Ohiu a v Ohiopyle, PA, což jsou místa, kde je bujarý noční život a pití teče proudem 
Letos jsem se přestěhoval do Coatesvillu u Philadelphie, kde mi strýc nabídl bydlet u něj v domě. Výhodou bylo, že jsem se po letech mohl vidět s americkou větví naší rodiny a taky že bydlení bylo zadarmo. Na druhou stranu v této oblasti bydlí hodně věřících a tak je zde vztah k pití alkoholu a obecně k nočnímu životu poměrně zdrženlivý. Překvapilo mě, že v hustě obydlené oblasti musíte jet třeba 10 mil, abyste narazili na obchod který prodává pivo. A to ještě bude zastrčený v nějaké boční uličce. Američané jsou dost konzervativní. Marek mi třeba poslal z dovolené pohled s polonahými Chorvatkami a ten se zasekl na několik dní na místní poště. Nakonec dorazil napůl roztrhán, s obrovským otazníkem na zadní straně Jenom v Kalifornii konzervativní nejsou, tam si jsou schopni zvolit za guvernéra imigranta a filmovou hvězdu
Hlavní zábavou teda zůstaly holky v práci, a randění s Jackie považuju za slušný zážitek. Přiznávám, že to byla moje první Američanka a určitě těm ostatním nezkazila reputaci Teda docela mě překvapilo, jak moc konzumní jsou dnešní teenageři v USA. Na rande chodí zásadně do kina nebo na bowling, popřípadě nakupovat do mallu. Nic moc. Vzal jsem Jackie na západ slunce k jezeru, které měla asi pět minut od domu. Děsně se jí to líbilo a navíc řekla, že by jí samotnou v životě nenapadlo to jít sledovat. Prostě legrace
Jedním z vrcholů léta byl určitě konzert Incubus v Philadelphii. Atmosféra byla výtečná, o čemž svědčí i nohy fanouška létajícího nad davem V pozadí lídr skupiny Brandon Boyd v akci.
C) Cestování. S Dejanem ze Srbska jsme pro tohle léto plánovali road-trip okolo USA. Dejan ale zasekl v Londýně a do Ameriky se nedostal (atentáty v UK, pamatujete?). Jak však pravil John na svém blogu, "člověk v životě pořád musí přemýšlet nad náhradním plánem, kdyby se něco posralo".
Na konec léta jsem teda sbalil auto, z New Jersey vyzvedl Zdeňka, který tam celé léto připravoval lahodné pokrmy z moře a vyrazili jsme na takový menší trípek I tak se mi ale podařilo si splnit pár věcí, o kterých jsem snil:
- Řídit auto na Manhattanu. Chce to kus drzosti a odvahy. Obecně se dá říct, že je to jako řídit po Praze. Navíc na Manhattanu se člověk dobře vyzná, na mapě vodorovné silnice jsou streets a svislé avenues. Provoz je opravdu rušný, 3-4 pruhy a z nich ten vpravo je většinou obsazený parkujícími auty a v tom druhém zprava stojí každých 100m zásobování se zapnutejma nouzovkama. A v tom levém zase stojí auta odbočující doleva. Takže si představte slalom, kde jedete současně vy, spousta kličkujících taxíků, obyčejných newyorčanů, dvoupatrové autobusy, houkající policisté a sanitky. Sem tam i černoch na kole, zejména na Upper Manhattan nebo v Bronxu
- Vidět zápas NHL. Před Madison Square Arenou nás přivítal obrovský dav fanoušků, když jsme přicházeli na úvodní zápas sezony New York Rangers. Navíc věděli jste, že v první pětce Rangers hrají 4 Češi? Fanoušci v hale byli super, a ačkoliv NYR v polovině zápasu prohrávali, tak neustále skandovali buď "Let's go Rangers" nebo "Fuck Panthers!" Ani my jsme naše borce nenechali ve štychu. Vytvořili jsme trojhlavý český kotel a s pokřiky "Jardo, poď!" (na pomalu bruslícího Jágra) nebo "Průchyč vole!" (na Petra Průchu s pukem před prázdnou brankou) je dovedli je za famózním obratem z 1:2 na 5:2
Pravda, americké publikum s námi naše pokřiky nesdílelo, ale věřím že alespoň ve VIP sekci přítomné slečny Němcová a Kůrková si s chutí zakřičely
Takhle nějak vypadají Niagarské vodopády v noci. Vyfotit se s nimi dá jedině tak, že se nakloníte jako Zdeněk na fotce. Pokud byste to zábradlí přelezli, spatří vás všudypřítomné kamery Poděkování patří naší stařičké Toyotě, která si během 7 dní odsloužila dalších 3000 mil a taky Zdeňkovi za perfektní navigaci během celé cesty. Kdo jiný tě dostane skrze Boston za půl hodiny během rush hour 
Doufám, že to tvoje se taky povedlo. Koukej mi o něm blognout, a nebo povědět až se v Praze potkáme
Recent Comments